Vůdce smečky
Spokojenost psa mimo jiné závisí i na tom, jak pevnou a stabilní hierarchii má jeho smečka, v případě lidském jeho rodina (což ovšem pes vnímá jako smečku). Můžeme definovat rodinu tedy podle postavení – člověk alfa, beta, gama…a následuje pes jako jedinec na nejnižší příčce. Máme-li psů více, podělí se o další příčky oni a my bychom tuto hierarchii měli respektovat, ale nemůžeme žít jako dvě smečky, kdy každá z nich bude mít svého alfa – vůdce. Vždy musí být psi až za lidmi. Není-li tomu tak, je vždy v soužití nějaký problém. Jinými slovy, vůdce smečky selhal. Pes totiž vždy instinktivně vycítí, kdo je v rodině opravdový „šéf“ a chybí-li alfa vůdce zčásti nebo zcela, má pes jakoby „za povinnost“ ujmout se vůdcovství sám. Toto je většinou pravá příčina problémů mezi psem a jeho majitelem, případně psem a některým členem naší rodiny (smečky).
Vůdcem smečky se některý člověk již narodí, má svoji přirozenou autoritu, instinktivně vycítí kdy jaký povel použít, jak se právě v dané situaci zachovat. Je prostě tou alfou, ke které bude smečka vzhlížet s respektem a s láskou, a každý pes ze smečky se bude tetelit radostí, že právě on byl odměněn. Ale ani my, kteří jsme se jako alfy nenarodili nemusíme zoufat a zůstat bez pejska po celý život. Ne, my se jen musíme naučit vůdcem smečky být. Netvrdím, že je to jednoduché, sama jsem si tím prošla. Chce to jen nejen se učit, ale mít v sobě i trochu pokory k tomu, abychom přijali skutečnost, že mnozí z nás jsou prostě lepší a my se musíme (mnohdy ve zralém věku) učit. Věřte mi, stojí to ovšem za to. Soužití s milým a navíc dobře vychovaným miláčkem je prostě nenahraditelné.
Pár rad pro ty, kteří nejsou žádnou super alfou a chtějí se učit:
1. Správná volba plemene a jedince – je to snad nejdůležitější část naší nové cesty, především tam, kde si pořizujete svého prvního psa. Je nutné si uvědomit, k jakým účelům bylo plemeno šlechtěno, zda styl našeho života tomu odpovídá. Velikost plemene zde hraje rovněž určitou roli, pohlaví jedince rovněž nebývá zanedbatelné. V neposlední řadě je tu ještě povaha vybraného jedince. Bohužel často si vybíráme štěně dvěma způsoby - „on byl první, který za mnou přišel..“ aniž bychom tušili, že první za vámi přijde většinou nejvíce dominantní jedinec. Druhým způsobem bývá …“on chudinka stále seděl vzadu v koutku..“ – opět problém při výchově – často tak sedává právě nebázlivější jedinec. Z obou dvou mohou být v dospělosti vynikající pesani, ale musí mít dobrou smečku a zkušeného alfa pána.
2. Začátek výchovy musí začít okamžitě. Člověk si přinese domů štěně. Malá kulička chlupů dělá loužičky, kouká na nás dětsky nevinnými očkami a my měkneme. Malý pejsek si rychle uvědomí svoji šanci a začne se prosazovat. Tu zavrčí, když mu někdo sáhne do misky, tam se ožene, když je mu brána oblíbená hračka a volání pána, to je přece něco, nač se nesmí reagovat. Rodina se usmívá a její členové říkají: "Je malý, má na takové jednání právo, až bude větší, vychováme ho!". Hluboce se mýlí a takového psa pravděpodobně v pozdější době bez odborné pomoci nevychovají. Velmi důležitým obdobím v životě štěněte je údobí zhruba od jeho 5-6 týdnů věku do 3 měsíců. Hovoří se o období rané socializace. Právě v této době si pes uvědomuje, že existuje hierarchie smečky a učí se komunikovat. Období rané socializace je nesmírně důležité z hlediska budoucího života psa a jeho soužití s lidmi. Postavení ve smečce pes vnímá už v době, kdy žije se sourozenci a matkou. Uvědomit si je ale musí i po přechodu k novému majiteli. Štěně, kterému jeho majitel v období rané socializace umožní získání co největšího množství informací a kontaktů, bude s největší pravděpodobností jednou chytrým a vyrovnaným psem.
3. Mého psa musím vychovat já. Často se stává, že si necháme psa „vycvičit“. Ano, respektujeme tento způsob, ale pouze v případě, že již vycvičeného psa přebírá člověk, který o sobě může říci, že dokáže být tou alfou smečky. V žádném případě totiž nepomůže výcvik psa tam, kde smečce chce velet slabý jedinec. Výcvikem od někoho jiného autoritu u psa nezískáte, je nám líto ale zde musíme použít slova, která asi mnozí z vás uslyší neradi:….vycvičit potřebuje v prvé řadě člověk!
4. Uvědomění si, kdo že u nás vlastně tou alfou. Stále přežívá názor, že starám-li se o svého psa, jsem pro něj vůdce, alfou, prostě tím nej, nej. Ne pes má úplně jiný názor na věc a vybírá si svého vůdce podle „zásluh“ – či-li vůdcem je pro něj ten důsledný, spravedlivý, trpělivý, ale dominantní jedinec z naší rodiny. Ovšem stále musí platit – pes nenásleduje hned po vůdci, ale je na poslední příčce naší hierarchie! Proč tedy je nutné vědět, na jaké příčce kdo stojí, když má pes stát až poslední? Platí totiž naprosto jednoduché pravidlo: Chybí-li právě doma vůdce, musí nastoupit ten druhý, či-li beta, a tak bychom mohli pokračovat. Jen děti budou jiná kapitola. A buďte si jisti, že pes zjistí okamžitě, že alfa je například v práci a beta je slabá a už je tu zase to jeho – rychle musím se „vyškrábat“ alespoň na místo bety člověka. Ve smečce platí ještě jedno pravidlo a tou je i to, zda role vůdce smečky dovolí vůbec něco na hierarchii měnit. Či-li jinak řečeno nejsem alfou, ale superalfou, neboť ti nedovolím ani postupovat v našem uspořádání výše. Toto pravidlo je dobré využívat především ve vztahu ke starým lidem (babička apod,) a k dětem.
5. Pes by měl zůstat psem. Často u problémového psa vysledujeme dobu, kdy jeho majitel v době, kdy měl psa socializovat a vychovávat razil svoji teorii o tom, že si pořídil psa jako společníka a ne kašpárka, který bude chodit, sedat a lehat na povel. Bohužel je to ještě stále důsledek „svazarmovských“ metod minulého století, ale již dnes existuje spousta cvičáků a institucí, kde pomocí her se učí nejen pejsci, ale především jejich majitelé své miláčky vychovávat. Nemusí to být tedy o tvrdém výcviku, ale normální výchově, kterou by mohla zvládnout naprostá většina majitelů psů.
6. Poslední – desatero vůdce smečky:
1) Vůdce smečky rozhoduje o tom, kdy si hrajeme a kdy ne.
2) Vůdce smečky jí alespoň zpočátku první. Ve smečce dříve žerou výše postavení jedinci.
3) Vůdce smečky vchází do domu první. Tedy i na gauč. Občas si usmyslete, že pes na gauči nebude.
4) Vůdce smečky občas nemá náladu na mazlení, které pes vyžaduje a dá to najevo.
5) Vůdce smečky má právo vzít si kdykoliv cokoliv. I tu nejoblíbenější kost.
6) Vůdce smečky se ostatním nevyhýbá a nikoho nepřekračuje. Pokládejte mu často ruku za krk (vaši ruku bere jako tlamu,
7) Občas svého psa přimějte, aby si před vámi lehl na záda
8) Nezapomeňte, že Vy určujete trasu vycházky. Samozřejmě mu nechte i jistou dávku svobody.
9) Krmte psa občas z ruky (vaši ruku bere jako tlamu) a jste to vy kdo určuje, kdy může a kdy ne
10) Jestliže se při cvičení najednou Váš pes zapře a řekne si : "To víš blbečku, já se tady kvůli tobě asi předřu !?", nenechte ho odporovat a dosáhněte svého. Donuťte ho a znova opakujte totéž, dokud to, co chcete, neudělá sám. On to zkouší a příště by považoval za samozřejmé, že se nemusí namáhat. Berte ale v úvahu jeho momentální kondici. Když je unavený a chce spát nebo když má hlad, pak raději netrénujte a nechte psa odpočinout.
Spokojený pes
Je velký rozdíl mezi tím, co pes potřebuje k přežití a mezi spokojeností psa – či-li šťastným psem.
K přežití stačí psovi potrava, voda a nějaké to místo na vyspání. Ale asi těžko lze o tomtéž psovi říci, že je šťastný.
I když již věda prokázala, že i zvířata mají své pocity štěstí, smutku…, přesto je mezi námi mnoho lidí, kteří žijí v přesvědčení, že psovi opravdu stačí zajistit jen věci nutné k přežití a tím splnili vše, co se od jejich soužití se psem očekává. Objektivně ale nutno podotknout, že počet těchto lidí se stále zmenšuje. Ovšem počet lidí, kteří mají kvalitní znalosti o tom, jak a čím učinit psa šťastného zas až tak rychle nestoupá. Většinou lidé vycházejí z mylné představy, že šťastný pes se válí na gauči, v misce má stále nějakou dobrou potravu, poslouchat jej nikdo nenutí a čas k hraní si pes určuje sám. Pozdější problémy s výchovou se snadno odůvodní plemenem, individualitou jedince, špatným spojením rodičů…..,prostě důvod se vždy najde. A pokud nenajde, snadné řešení, jsou tu ještě útulky, v lepším případě plno inzertních možností…..daruji psa……
Základy psí spokojenosti již začínají v jeho dětství, kdy štěně vychováváme k obrazu svému a pro společný život. Zde bychom měli investovat co nejvíce času, neboť vše co vložíme (i nevložíme) do výchovy štěněte se nám v jeho dospělosti nespočetněkrát vrátí. V dobrém i zlém.
Dovolíte-li svému psovi, aby se stal vůdcem vaší smečky, rozhodně jej neučiníte šťastným. Pro psa postavení alfa zvířete znamená velkou psychickou zátěž, pocit obrovské odpovědnosti a samozřejmě řešení neustálých konfliktů. A těm s určitostí dojde, neboť pes musí pozici vůdce neustále upevňovat, což zákonitě časem vyústí k nesrovnalostem mezi vámi.
Při výchově i při hrách neustále psa povzbuzujte a odměňujte. Nezapomínejte, že odměna nemusí být jen oblíbená potrava, ale také oblíbená hračka, kterou mu za odměnu na chvíli půjčíte nebo vše slovní pochvala, která je vyřčena nadšeným o láskyplným hlasem. I vaše polaskání či pohlazení je stimulem, který psa potěší a on pak o to raději zopakuje cvik, u kterého odměnu dostal.
|
Tip pro šťastného psa:
|
Co se nepočítá do štěstí psa:
|
|
Každý den alespoň jedna procházka
|
Vypuštění na dvorek či zahradu
|
|
Změna trasy a programu procházky
|
Stereotyp a nuda
|
|
Společné hry stimulují psa
|
Hračka pro psa, aby se zabavil sám
|
|
Pes má svého vůdce a tento fakt přijímá
|
Pes je doma „číslo jedna“
|
|
Odměny pomáhají motivaci i vztahům
|
Podplácení psa pomocí „odměn
|
|
Zavedení určitého režimu a pravidel
|
Chaos v domě, v životě, při odpočinku
|
|
Jeho kotec, bouda, pelíšek, prostě
jen jeho místo .
|
Jestliže mu do jeho útočiště často někdo „leze“ (bývají to především děti)
|
|
Při zakončení společné aktivity musí pes cítit, že je skvělý
|
Nedostatek příležitosti se projevit, vyloučení z rodiny
|
A na závěr:
Spokojenost a pohoda psa závisí jen na vás!
Chování psa
Vrozené chování je výsledkem dědičnosti genů, je potencionálně vytvořeno již při narození jedince. V průběhu času ale působí na organismus jednotlivé motivační činnosti a to pokaždé různou silou.
Vystavíme-li například normálně živené zvíře hladu, bude jeho motivace k hledání potravy stoupat pomalu a zpočátku bude projevovat jen neklid a agresivita přijde až později. Spustíme-li motivaci hladem u zvířete, který hlad zažívá jako častou složku svého vývoje, přijde agresivita daleko dříve, či-li jinými slovy, daleko dříve se zvíře naučí si potravu nějakým způsobem „obstarat“. Dokázaly to práce E. Trumlera, Novackého a dalších. Zevšeobecníme-li tato jejich pozorování, dá se říci, že dědičnost chování tu sice je, ale jednotlivými motivačními prvky, nebo-li výchovou, se dá chování velice významně formovat. Ovšem bez poznání zděděného chování, či-li povahových genů, nelze zodpovědně připravit motivační prvky pro jeho výchovu.
Okruhy vrozeného chování, které je třeba sledovat:
Orientační chování: používané smysly jsou čich a zrak. Čichem se pes orientuje při seznamování, při sexuálních chování, při lovení kořisti. Rozvinutý příslušný smysl je třeba využívat při výchově. Např. chrti mívají velice dobrý zrak, ostatní plemena spíše čich a ještě k tomu každý jedinec plemene je v této oblasti na různém stupni. Je tedy nutné připravit motivační prvky psovi přímo „na tělo“, či-li laicky řečeno nelze si pořídit chrta a chtít po něm především pachové práce.
Obranné chování: aktivní obrannou reakcí se dají nazvat všechny formy úniku – od ucuknutí až po klasický útěk. Nemá-li pes při aktivní obranné reakci možnost útěku, může vyústit tento stav k obrannému útoku. Pasivní obrannou nazýváme uhnutí očima, ztuhnutím psa, úplným „ztvrdnutím“. Pes se chová, jako že tam vůbec není. Při stanovování směru a metod výchovy je dobré vědět, případně které obranné chování má pes enormně rozvinuté, abychom mohli jako majitelé kvalifikovaně reagovat. Bohužel, tady se často setkáváme s neznalostí ne majitelů, nýbrž chovatelů, kteří by měli o těchto projevech nového majitele informovat.
Lovecké chování: lovecký pud je ten, který můžeme nejlépe při výchově použít k obrazu svému. Zkušenosti s „lovem“ bude mít velmi slabé například štěně vychovávané bez matky a sourozenců. Rovněž genetický předpoklad u jednotlivých plemen, a v nich i u jednotlivců je velmi rozdílný. Všeobecně se tvrdí, že u velkých plemen je neochota k přinášení kořisti větší než u malých plemen. Aportování se lépe učí malá plemena. Naše zkušenosti ukazují spíše na to, že tady hrají svoji úlohu dva faktory. Velká plemena mají spíše rozvinutý lov velké kořisti, což je smečková záležitost, kdežto malá plemena „loví“ spíš samostatně. Zase zkusím laické vysvětlení – aporty velkých plemen učím spíš pomocí závisti ve smečce, kdežto malá plemena začínají v klidném, tichém prostředí. Druhý faktor je ten, že velká plemena si spíše pořizují lidé, kteří charakterem nejsou tolik agilní a tudíž v době socializační fáze nemotivují u štěněte dostatečně lovecké chování.
Potravní chování: chování uvnitř smečky – kam patří v našem případě i člověk – ovlivňuje velmi množství, kvalita a rozdělování potravy. Rozhoduje se zde o hodnostním pořadí, o dominanci. Je to důležitý sociální jev, který nesmíme během výchovy zanedbat. Štěně se učí pomocí potravy, kam se má zařadit, kdy a ke komu si může co dovolit. Jen na nás záleží, zda u tohoto důležitého momentu zůstaneme na vrcholu smečky.
Teritoriální chování: patří mezi sociální chování a jeho význam nemůžeme zcela zanedbat, neboť někteří jedinci mají teritoriální pud velmi silný a v případě, že jej nebudeme používat jako hlídacího psa, ale jsme společenskou rodinou s mnoha návštěvami, mohla by velká teritoriální vloha mít za následek mnoho nepříjemných chvil. V tomto případě je nutné se při výchově zaměřit na potlačení tohoto zvýšeného chování.
Hierarchie ve smečce: z hlediska psů je hierarchie ve smečce důležitým faktorem pro přežití. Z našeho hlediska je důležitá především pro náš klidný smečkový život. Jde o zachování vrcholné postavení a to by neměl člověk nikdy ztratit. Již při výběru štěněte můžeme ovlivnit naši budoucí smečkovou spolupráci. Pokud jsme trochu slabší, bude asi špatné si pořídit dominantního samce či fenu, ale měli bychom sáhnout při výběru po jedinci, který má snahu po sociálním sblížení s člověkem.
Emoční chování: emoce jsou primitivní procesy organismu, kterými pes hodnotí vlivy vnějšího prostředí. Využívání emocí patří k velmi oblíbeným způsobům výchovy. Využíváme líbivých i nelíbivých emocí, ale líbivé by měli vždy převažovat a hlavně by měli zakončovat náš výchovný blok – jinak řečeno musíme vždy skončit s kladným podnětem, neboť co bylo zakončeno líbivou emocí, chce pes rád opakovat. Naopak velmi nelíbivou emocí je strach a úzkost. Strach má více méně ochrannou funkci - při dobré míře strachu se omezuje na neznámé podněty, při větším strachu nastupuje plachost, s kterou je třeba při výchově počítat a pomalu ji odstraňovat. Úzkost je téměř stabilní pohotovost k obrannému chování, což může způsobovat značné potíže, někdy až znemožňující výkon psa.
Okruhy vyjmenované u vrozeného chování nejsou zdaleka všechny, ale je to minimální základ, který by měl nový majitel vědět, než začne s výchovou. A pokud využívá rad zkušených kynologů, měl by vědět, jak tento kynolog pracuje se základy vrozeného chování.
Mnoho úspěchů při výchově a šťastných chvil s Vaším miláčkem přeje CHS Eref – Radek a Lída Fialovi
Co je to výchova hrou?
Velmi často od nás slyšíte, štěně je třeba vychovávat od útlého věku, ale hrou. Dá se téměř doslova říci, okamžitě, když přijde do nového domova. Samozřejmě mu musíme nechat dobu na určitý stupeň aklimatizace, individuálně podle povahy štěněte. Někdy to trvá 1-2 dny, nikdy ne víc než týden. Poté již můžeme začít s výchovou pomocí hry. Nezapomínejte, že se stále nejedná o výcvik, ale o hry, které mají nastartovat podněty k pozdějšímu výcviku.
Hra na přivolání – Pozorujeme v domácím prostředí štěně při hře a vidíme, že již občas poposedne a jakoby přemýšlí. Je vidět, že jej samotného hra nebaví. Rychle podřepneme kousek od něj, zavoláme na něj jménem, začneme radostně potleskávat se slovy „Ke mně“. Štěně vyrazí za Vámi a Vy musíte najít pro daný okamžik vhodnou formu zakončení hry – obrovská pochvala, pamlsek nebo hravá bitka. U této hry není moc vhodné ji opakovat přímo za sebou, je daleko účinnější si ji zahrát jednou a opakovat až po určitém čase, ale vícekrát za den. Až si štěně pravidla hry dobře osvojí, můžeme hru postupně přesouvat do rušnějšího a rušnějšího prostředí.
Hra na aport – záměrně nepoužíváme slovo aportování, neboť v této fázi se jedná pouze o přípravu k pozdějšímu výcviku. Hra na aport je velmi oblíbenou zábavou štěňat, neboť úzce souvisí s kořistnickým pudem. Přichází-li k nám štěně a my vidíme na něm chuť ke hře, uchopíme jeho oblíbenou hračku, kterou je s velkou radostí budeme chvíli dráždit a pak ji tak, aby to vidělo, odhodíme malý kousíček před sebe. Kořistnický pud jej donutí za hračkou vyrazit a my rychle s radostí voláme „Přines“ a začneme tleskat a lákat jej tím k sobě. Tady pozor na odevzdání. Chybou by bylo, kdyby jste v daném momentě štěněti hračku sebrali, se slovy pusť. Ne, klidně se s ním chvíli tahejte, nechte mu několik vteřin radost nejen z ulovené kořisti, ale z radostí vaší, kterou náležitě projevujete. Nenechte je ovšem od Vás s hračkou odejít, nýbrž mu ji po chvíli opatrně odeberte, se slovy „Pusť“ a opět vše stejně zopakujte. Postupně budeme zkracovat dobu tahání se o kořist, zvedáme počet her, či-li ze dvou na tři… Vždy ovšem tak, abychom skončili s hrou dříve, než štěně omrzí!
Nehažte nikdy štěněti jinou hračku, pokud se nepodařilo odevzdat tu první. V tomto případě jděte pro hračku vy a postup zopakujte. Až budete mít hru dobře upevněnou v domácím prostředí, opatrně si ji zkuste zahrát i rušnějším prostředí, později měňte hračky tak, aby si zvyklo přinést vše, co odhodíte a vydáte příslušný povel.
Hra na schovávanou – až nebude štěně dávat pozor, schovejte se za dveřmi, pohovkou, za keřem na zahradě.. Volejte na něj a lákejte ho – v okamžiku, kdy přiběhne, je samou radostí bez sebe, že vás našlo, musí být radost dostatečně cítit i z vás. Až bude hru umět, začněte hrát na schovávanou i na procházkách, ovšem zpočátku tam, kde není žádný rušivý element a navíc štěně prostředí již zná. Později budeme přidávat i rušivé elementy, cizí prostředí. Pokud si Vaše štěně na hru zvykne do věku zhruba pěti měsíců, máte dobře nastartováno k zamezení útěků. Ve zmíněném věku totiž štěně začne mít snahu se osamostatňovat a jít okolí zkoumat bez své smečky. Je-li ovšem na blízku ona hra s pánem, musím být stále ve střehu, neboť z ní máme oba dva ohromnou radost a to je nejdůležitější, fixace na vůdce smečky je ještě poměrně silná.
Přetahovaná – úzce souvisí s nácvikem povelu “Pusť “ a dobře se dá využít i při nácviku „Vezmi“. Povaze štěněte se příčí odevzdat něco, co vlastní, ale na druhé straně má velkou radost z toho, že může o svoje vlastnictví bojovat. Především těchto aspektů při hře využíváme. Zauzlovaný hadr, kus kůže nebo provázkové uzly, které dostanete v každé prodejně pro psy vám dobře poslouží. Spatříte-li štěně jak úporně „bojuje“ s uzlem, uchopte jej rovněž a začněte se přetahovat, bojovat. Po chvíli mu uzel opatrně odebereme se slovy „Pusť“, odměníme jej a vrátíme mu vlastnictví zpět!!! Pokud má chuť, můžeme hru zopakovat, ale vždy ji zakončíme dříve, než chuť opadne a hra musí zpočátku končit opět vlastnictvím psa. Pokud budeme hru opakovat, můžeme použít povelu „Vezmi“ při vracení uzlu štěněti. Odevzdává-li na povel „Pusť“ velmi obtížně, můžete při prvních hrách použít pamlsek. Vydáme povel, ukážeme pamlsek, štěně uzel pustí, my jej odměníme pamlskem a pochvalou. Postupně pak budeme pamlsky vynechávat. Nereaguje-li dobře na povel „Vezmi“, před vyslovením povelu jej s uzlem začneme dráždit a když vidíme, že začíná po uzlu „chňapat“ , vyslovíme povel a umožníme mu ulovit svoje vlastnictví a opět o něj bojovat.
Odnášená – souvisí s odnesením předmětu někam, někomu. Postupovat budeme stejně jako u přetahované, s povelem „Vezmi“, ale budeme potřebovat ještě jednoho pomocníka. Vy, v okamžiku, kdy štěně povel “Vezmi“ splní, vyslovíte povel „Vpřed“ a pomocník v podřepu v tom samém okamžiku začne štěně upozorňovat a lákat na sebe, nejlépe tleskáním. Vzdálenost by zpočátku neměla přesáhnout dva metry. Zde je dobré, aby štěně již znalo povel „Pusť“, případně můžeme použít situace, kdy pomocník, okamžiku, kdy štěně přijde, naváže hrou přetahovaná.
Pokud jste četli velmi pozorně, neušlo Vám, že vlastně vše, co se psem cvičíte, se dá převést do hry. Vždyť hra je jakákoliv činnost, kde převažují radostné pocity, kde všichni účastníci hry pociťují štěstí. Jistě tedy lehce najdete spoustu dalších „her“ k nastartování povelu, o kterém jste přesvědčeni, že jej ve fázi výcviku budete potřebovat. Jen mějte na paměti jedno – hra musí opravdu skončit VŽDY dříve, než štěně omrzí.
Po mnoho našich „psích“ let jsme vždy až s nábožnou úctou sledovali feny, jak vychovávají své potomky, brali si jejich hry za své a zkoušeli je převést na naše potřeby. A fungovalo to a možná se budete divit, funguje to dodnes. Pravidlo, že štěně vychovává jen alfa fena zodpovědně ruším. V okamžiku začlenění do smečky jej formuje celá smečka. Mladší velmi pohodovou formou se snaží nejmladšímu vštípit vše, co bude podle nich v životě potřebovat. Starší feny rovněž využívají hry k výchově, ale již s přesnými a důraznými mantinely. Samci přebírají vliv výchovy mnohdy až způsobem typicky „mužským“. Hry se štěňaty mají zřetelně výchovný charakter, zdánlivá tvrdost nutí štěňata důrazně uplatňovat řeč těla.
Nechceme, a ani to sami neděláme, abychom na štěňata štěkali a chodili po čtyřech. Je jen nutné najít hranice vnímavosti štěněte, důslednost při hře a volba hry k budoucím cílům.
Jsme doma čtyři a dva psi. Najednou přišlo mimino. Celá naše psí i člověčí smečka vychovává Baby současně. Jak? Již od prvních okamžiků je jasná domluva, že ten, kdo v dané situaci vydá povel (i pro dospělé psy) trvá na jeho splnění a ostatní mu do činnosti nezasahují ani nemluví. Směr výchovy ovšem udává majitelka Baby, stejně tak jako ve smečce alfa fena. Proto u nás není slyšet: „Ona poslouchá jen paničku, protože ji krmí,“ nebo „Baby miluje víc pánečka, protože je chlap.“ Není tu cítit ani skrytá žárlivost, neboť naše smečka si jasně vymezila pravidla hry, včetně toho, že opomine-li někdo pravidlo, druhý jej okamžitě upozorní.
Hrajeme všechny hry od přetahovaní, přenášení, až po drobné niance: „Kde je Baby? Spí.“ Tak odcházím, vždyť spící štěně je tabu. Je to krásná součást naší společné smečky a jsem na to hrdý.
Mapa stránek