Vliv výživy na kůži a srst
Kůže a srst je obrazem našeho psa, neboť ovlivňuje náš pohled na obraz psa, ale především nám signalizuje celkové zdraví zvířete. Nechceme tím říci, že pokud je v pořádku srst, nemůže být pes nemocen, ale opačně, má-li narušená, nemocná srst je znamením, že něco není se zdravím miláčka v pořádku. Kůže je totiž poměrně citlivý indikátor. Velmi často je příčinou zhoršeného stavu kůže či srsti nedostatečná nebo nevyvážená výživa, která se projeví některou ze základních poruch kůže – tvorbou lupů, velkým množstvím mazu, suchou, matnou srstí, ztrátou srsti. Ovšem tyto příznaky jsou patrné teprve když nedostatek či nevyváženost přetrvává delší dobu.
- Pokud jsou v krmivu nedostatečně zastoupeny esenciální mastné kyseliny, známé pod pojmem omega-3 a omega-6 regulují růst a zrání srsti. Jejich nedostatek nebývá tak častý, ale je patrný tam, kde se dlouhodobě krmí nekvalitním krmivem. Zpočátku pozorujeme matnou srst s lupy, později se stav zhoršuje a srst i vypadává. Velmi dobrý účinek (cca do 1-2 měsíců) má přidávání tučnějšího krmiva nebo tuku do jídla
- Dalším vliv na stav srsti může mít zinek, který se zúčastňuje mnoha metabolických procesů. Pozorujeme matnou srst, vypadávání srsti, tvorbu lupů a později i strupů. Nedostatek zinku je častý u rychle rostoucích plemen v době dospívání, a může nastat tehdy, pokud krmivo má nedostatek zinku nebo velký nadbytek vápníku a tím pádem metabolické procesy přestanou nedostatek zinku zvládat.
- Nedostatek biotinu je patrný na funkci kůže a je nejčastějším problémem z oblasti vitamínu B. Srst začne vypadávat především na hlavě. Zlepšení stavu zajistíme změnou krmiva nebo přidáváním biotinu do krmiva.
- Vitamín A reguluje růst buněk a často je v těle spíš nadbytek než jeho nedostatek. Velké množství vitamínu A obsahují játra, případně ještě stále se mohou vyskytovat případy, kdy se především štěňatům přidává do krmiva vitamín A a tím se vlastně pes převitamínuje. Charakteristická je zde tvorba ložisek poškozené kůže.
Jak by tedy měla kůže na první pohled vypadat je často pokládanou otázkou, která se samozřejmě plemeno od plemene liší. Měkká srst u teriéra bude znít jinak než měkká srst u lhasa apso, proto musíme vycházet i ze znalosti plemene či u kříženců ze znalosti tohoto jednotlivce. Proto se zde veterinárním lékařům velice těžce stanovuje diagnóza a měl by především majitel umět posoudit stav srsti.
Obecně lze říci, že srst má být lesklá, měkká a poddajná. Nesmí být příliš suchá nebo mastná a musí i na dotyk odpovídat danému druhu srsti. Samozřejmě musí zde být naprostá absence lupů, strupů či zarudlých míst.
Dnes je velkou módou prosazovat mnohé alternativní řešení výživy, včetně zkrmování syrového masa, přírodních produktů, mnoho výrobků se označuje slovem nature atd. I když sami krmíme kvalitními granulemi, nezavrhujeme krmení masem či podobně. Ale i zde platí (bohužel) v našem světě komerční stanovisko a měli bychom tedy zvážit jakým masem a krmit, jaké přípravky přidávat a hlavně nechat posoudit veterinárního lékaře čas od času našeho psa, zda naše výživa je opravdu vyvážená.
Nedávno jsme narazili na článek, jenž tvrdil, že obecně komerční krmiva jsou špatná a jen to jejich má jiný systém výroby, tudíž je vynikající. Ovšem samozřejmě článek dodával i to, že Váš pes je plný jedovatých látek a proto mu musíte podávat přípravky, které mu zaručeně pomohou. Přípravků bylo cca 8-10 a závěrem jsme vyčetli, že pokud náhodou přípravky nezaberou, je to Vaše vina, neboť jste něco zanedbali či vynechali.
Je to stejné jako dnešní módní vlna krmení syrovým masem, jako návrat k přírodním metodám – granulovaná strava se prý vyrábí jen ze špatného masa. Proto bychom si měli položit otázku a my krmíme syrovým masem ze zdravým jatečních kusů? Opravdu jeden kilogram masa za 20 či 40 Kč na trhu je z normálního dobytka? Pokud ano, je vše v pořádku, pokud ne asi bychom měli hledat jinou alternativu. Zrovna tak jako cena granulí neurčuje jejich kvalitu, ale na straně druhé, nízká cena není asi ukazatelem zdravých vstupních komponentů při výrobě.
Závěrem bychom chtěli říci, že výživa v mnoha směrech hraje důležitou roli a není tomu jinak ani u kůže a srsti. A jestliže již víme, že srst je jakýmsi ukazatelem kvality ve výživě, nechejme se tedy řídit při našem sestavování jídelníčku pro psa právě srstí, ale čas od času požádejme našeho lékaře, aby ze zdravotního stavu psa „vyčetl“, zda naše strava je vyvážená.
Kennelsyndrom
Kennelsyndrom pozorujeme u štěňat, která ve fázi vtiskovací a socializační neměla vůbec žádný nebo velmi malý kontakt s lidmi a jejichž touha spolužití s člověkem je velmi slabě vyvinutá. Je to v zásadě syndrom emoční „neohebnosti“, na jejímž základě není pes schopen zvládat jakoukoliv změnu. Extrém, provázený trvalou úzkostí a bázlivostí, z níž se může vytvořit až agresivní obrana. Situace je mnohdy ještě zhoršená, pokud matka štěňat prošla stejným problémem. Často jsou tyto dojmy z vtiskovací fáze natolik silné, že se je nepodaří odstranit vůbec, ba někdy se nedaří je ani zmírnit. Především tam, kde syndromem trpěla i matka štěňat. Přesto by se měl člověk o nápravu pokusit.
Musíme si uvědomit, že psi, procházející tréninkovou výchovou se budou učit teprve člověku věřit a také se budou učit s ním společně žít. Proto naše výchova musí být jen pozitivní a nesmí používat žádné hlukové projevy (ani zvýšený hlas). Hlavně si je třeba uvědomit, že pes trpící kennelsyndromem je především zoufale nešťastný. Žije s člověkem, jemuž nevěří, odtrhli jej od smečky, ve které se cítil bezpečně. Naším úkolem je pomoci mu se s touto situací alespoň trochu vyrovnat. Ovšem stále máme na paměti, že pes nikdy kennelsyndrom nepřekoná. Na nás vždy bude, abychom se naučili znát jeho příznaky a včas psa odvedli do „bezpečí“. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je zmírnit příznaky tak, aby se život obou dvou stal přijatelný.
Již jsme si řekli, že pes vlastně není schopen změny prostředí. Takže než si stanovíme cíle, kterých chceme dosáhnout, položíme si několik otázek:
- Bojí se pes mne?
- Bojí se mých partnerů?
- Bojí se mých přátel, sousedů?
- Bojí se cizích lidí?
- Bojí se určitých lidí? (hlučných, opilých….)
- Má pes strach z ostatních psů?
- Máte pocit, že by pes ze strachu kousnul?
- Je nějaká situace, kdy máte pocit, že pes je spokojený nebo relaxuje?
Čím výše jste postupovali s odpovědí ne a na poslední otázku jste si odpověděli ano, tím větší naději máte na trénink a převýchovu. Ovšem i tak nesmíte hýřit velkým optimismem. Cíl, kterého chcete dosáhnou jako prvního, si zvolte hodně nízko. Později, až budete mít pozitivní výsledek přidejte cíl o něco vyšší a tak postupujte stále nahoru.
Příklad cíle – chci aby pes si zvykl na mého partnera, za předpokladu, že má dobrý vztah se mnou. V psovi velmi známém prostředí, kde nejsou ani žádné rušivé zvuky partnera představím. Chová-li se pes agresivně, netrestám, nenadávám, ale mlčky psa odvedu a nechám jej samotného. Nenuťte jej do kontaktu s partnerem, nýbrž trpělivě čekejte až ke kontaktu dojde. Chová-li se pes podle vašich představ, okamžitě jej velmi velmi pochvalte a odměňte. Znovu opakujeme – ignorujte nežádoucí, odměňujte žádoucí.
Po splnění prvního cíle si stanovíme další – například aby pes vzal na vědomí moje přátele. Pozveme je tedy do prostředí, které zná pes a postupovat budeme úplně stejně. Rovněž nácvik chůze v cizím prostředí musí zpočátku začínat tam, kde nejsou rušivé podněty a opatrně se budeme přesouvat do rušnějších míst. Nepřežeňte to, postupujte opravdu po malých krocích, pro psa s kennelsyndromem je změna čehokoliv tvrdou zátěží.
Ještě musíme vzít v úvahu dispozice plemene a povahu daného jednotlivce. Jsou plemena, která jsou pro kennelsyndrom jak stvořená, ale na druhé straně se lépe napravují škody (labrador, novofundland…) a jsou plemena, kterých se jakoby kennelsyndrom téměř nedotýká, ale jejich náprava v případě problému je téměř mizivá (někteří teriéři, špicové …)
Jak se danému problému vyhnout? Při vlastním odchovu je to strašně jednoduché – ve vtiskovací a socializační fázi seznamujeme štěňata se všemi situacemi, které jej v životě potkají a s člověkem především. Při koupi štěněte je situace poněkud horší. Pokud si jedeme štěňata předem prohlédnout (a to bychom měli) uděláme si svůj obrázek a také budeme chtít vidět matku. Máme-li pochybnosti, raději počkáme a vybereme si štěně jinde, kde získáme pocit jistoty, že zde kennelsyndrom není.
Jeden náš přítel nazývá chovatelské stanice, odkud se kennelsyndrom šíří „štěněcí mlýny“. Má svým způsobem pravdu, jsou to stanice, které štěňata melou a melou a vůbec je nezajímá, co se bude dít dál. A netýká se to jen psů s průkazem původu, jsou i štěněcí mlýny na bezpapírová štěňata.
Aby jste v životě štěněcí mlýn nepotkali vám přeje
Radek a Lída
Záněty kůže u psů
Mnoho kožních problémů u psů může vyústit v zánět kůže. Je tedy zřejmé, že zánět kůže je většinou následek, či-li příznak nemoci, která nám může jako hlavní příčina zánětu zůstat skryta. Navíc hojení zánětu je u psů velkým problémem, neboť svědivost kůže vyvolává škrábání a psovi „rozumně“ nevysvětlíte, že nemůže zánět rozškrábat. Jediným pomocníkem bývá fixační límec nebo mírnění svědivosti, ale i tak dochází ke komplikacím při hojení.
Zdravá kůže psa není naprosto čistá, má svoje bakterie, svoje pH 8, a vše toto si žije v naprosté symbióze v prostředí, na které působí vlhkost, teplota, obsah solí, atd. V okamžiku, kdy tento stav cokoliv naruší, bakterie Staphylococcus int. se začnou chovat jako patogenní a tím vyvolají vlastní kožní problémy.
Z toho nám vyplývá, že vliv na začínající zánět kůže musíme hledat mimo samotný zánět, což je často právě problémem u veterinárních lékařů bez příslušného morálního svědomí, či u majitelů, kteří neoplývají právě finančními částkami, aby mohli platit „hledání“ příčiny zánětu kůže. Ono totiž vyléčit zánět je poměrně efektivní, viditelné a že se zase vrátí, to už nějaké to vysvětlení snese. Ale hledat příčinu znamená platit něco, u čeho nevidíme zpočátku žádný efekt a to může být problém.
Zkusme si vyjmenovat možné a časté příčiny zánětů, z nichž některé můžeme vcelku dobře odzkoušet sami, a s poměrně menšími finančními náklady.
1. parazité – může to být alergie na parazity (např. na bleší kousnutí) nebo jen zánět vyvolaný škrábáním svědivých míst. Blechy můžeme zjistit my, svrab, demodex či jiné nám vyloučí nebo potvrdí veterinární lékař.
2. výživa – na srst má poměrně velký význam, často podceňovaný. Je to nejen o přísunu stravy, která ve snaze ušetřit nemusí být zrovna „to pravé ořechové“, ale také se může jednat o poruchu psa, který má např. poruchu v trávení tuků, s čímž může dojít k nedostatku vitamínů A,D,E.
3. změna kůže – mastná či suchá kůže může mít za následek přemnožení bakterií a tím dojde k svědivosti a následně k zánětu. Či-li jakoukoliv změnu kůže musíme nejprve odstranit. Do této kategorie nutno zařadit i koupání psa lidskými šampony. Často jejich rozdílné pH vyvolá reakci kůže a když se k tomu přidá nedostatečně ošetřená srst po koupání, dochází ke změnám na kůži a tím se proces zánětu nastartuje.
4. zapářka kůže – macerace, což může způsobit zvýšená vlhkost. Často to bývá časté plavání, častý pobyt na dešti, nedostatečně vyčesaná srst.
5. alergie – ta může mít mnoho příčin, je velmi finančně náročná na zjištění. Bohužel je také dnes používána často jako zaklínadlo – pokud něco nevíme, je to alergie.
6. hormony – jedná se především o špatnou funkci štítné žlázy, cukrovku, ledviny, atd Zde je třeba veterinárně vyloučit možné onemocnění.
Příčin můžeme zjistit daleko více, ať už od imunitního systému po prodělanou nemoc, přes defekty kůže, ale vždy musíme souběžně s léčbou zánětu hledat prvotní příčinu, jinak se vše bude za nějakou dobu opakovat.
Začneme tedy s léčením samotného zánětu – zde se většinou podávají různé desifenkce, dermatologické šampóny a v mnoha případech se používá už i přírodní lékárna. Nejen nám se velmi osvědčilo vždy důkladné ostříhání postižených míst a jejich okolí a před použitím desinfekce důkladné vodní rozmočení v teplé vodě. Došlo tím k odstranění strupů a navíc kůže se „otevřela“ a tím lépe pronikla desinfekce do kůže. Pokud byl zánět opravdu velký, nasadil ještě náš lékař antibiotika. Zde je nutné rozlišit, zda je zánět hluboký nebo mělký. Je-li poměrně hluboký, jeví se kůže na povrchu jako zdravá, ale uvnitř je ještě stále zánětové ložisko. Je v tomto případě nutné provádět léčbu dlouhodobě. Mějte na paměti, že kortikoidy sice léčbu urychlí, ale nevyřeší, je lépe postupovat pomalu a pokud možno navždy. Máme dobrou zkušenost i s homeopatikami, ale pouze od zkušeného homeopata a v součinnosti s hledáním prvotní příčiny.
CYSTINURIE
Cystinurie – vylučování cystinu močí. Vrozené recesivně dědičné metabolické onemocnění s porušeným zpětným vstřebáváním cystinu (a některých dalších aminokyselin) v ledvinových tubulech s jejich nadměrným vylučováním do moči (přičemž málo rozpustný cystin má sklon k tvorbě kaménků, které jsou hlavním projevem choroby)
Takto se zhruba popisuje cystinurie v odborných slovnících,ovšem co to znamená pro nás, majitele novofundlandů, na to se musíme vysvětlit trochu z jiného úhlu pohledu.
Slovo dědičné není třeba vysvětlovat a přestože v naší (myslíme tím českou) populaci cystinurie jakoby není, nelze s ní nepočítat. Není tu proto, že se hlavně téměř vůbec nesleduje. Také importy a krytí v zahraničí nejsou ještě v takovém počtu, aby se vážněji nějaký problém projevil. Přesto je nutné si říci, že s problémem cystinurie musíme v chovu počítat. Dalším slovem je recesivně – je nám jasné, že někteří jedinci se mohou narodit zdraví, jiní jen jako nositelé problému a další jako nemocní. Ovšem bez DNA nezjistíme, do které skupiny naše zlato patří. Třetí slovo, které je s cystinurií spojováno, je slovo metabolická. Metabolismus nebo-li látková přeměna je v tomto případě narušena tvorbou krystalů cystinu, což se u psa projeví tvorbou písku nebo kamínků v močovém traktu, může dojít až k ucpání močových cest.
Co to je vlastně cystin – je to aminokyselina, důležitá pro tvorbu bílkovin. Jako látka je těžko rozpustný a velmi snadno krystalizuje. Tělo si jej dokáže samo v potřebném množství vytvořit a navíc jej za normálního stavu vrací zpět do organismu. Pokud se tedy normální stav naruší a návrat je omezen, začne cystin vytvářet krystaly. Je-li pH moče příznivé, moč dostatečně hustá a cystinu dostatek, z malých krystalů se snadno stanou kamínky nebo písek.
Z předešlého odstavce je jasné, že ne vždy se projeví cystinurie jako velký problém. Mnoho majitelů ani nezjistí, že jejich miláček něčím takovým trpí. Ale pokud tu problém vznikne, je dobré vědět, jak jej poznáme. Pes chce častěji než obvykle močit, v moči se někdy vyskytuje krev, rozpoznatelná pouhým okem, někdy jen mikroskopicky. Moč bývá v každém případě tmavší a páchne. Pokud se stav horší a dochází k ucpávání močových cest, pes tlačí a nemočí. Vyšetření patří do rukou odborníka a hlavně je lepší nechat svého miláčka vyšetřit co nejdříve, než potom hledat pomoc na poslední chvíli.
Co závěrem? V žádném případě nemáme snahu dělat z cystinurie problém. Ne, každý z nás by si měl říci, co chce a podle toho se zachovat při výběru partnera. Ale na druhé straně je dobře, že je již i u nás několik chovatelů a majitelů, kteří si uvědomují, že vyšetřením psa mohou jen získat. V případě, že bude klinicky i dědičně zdravý, je to pro ně výhra a v případě nemoci zase mohou spoustu podmínek připravit pro psa tak, aby žil daleko déle plnohodnotným životem..
PYOMETRA
Poměrně časté onemocnění fen je pyometra, což je velice závažné gynekologické onemocnění fen. Vzhledem k tomu, že různé studie se poměrně často různí, je zřejmé, že až tak dobře tato oblast prozkoumána není, což potvrzuje i fakt, že doposud prokázána ani příčina tohoto onemocnění.
Jisté ovšem je, že problém vzniká během pohlavního cyklu feny a je nesporné, že došlo v této době ke kontaminaci bakteriemi. Především v estru, kdy je děložní krček otevřen, vzniká riziko bakteriální infekce. Ale většina studií uvádí, že jsou infikovány bakterie, pocházející z normální mikroflóry feny, či-li fena není nakažena přenosem, nýbrž jsou pouze infikovány její vlastní bakterie.
Pyrometru rozeznáváme ve dvou formách a to tzv. otevřenou a zavřenou. Otevřená forma (děložní krček je otevřený) spojena s hnisavým výtokem z pochvy, což je pozitivní z hlediska toho, že si výtoku chovatel nejdříve všimne. Při druhé formě, kdy je děložní krček zavřený, dochází k hromadění hnisavého sekretu v děloze a jen se zvětšuje břišní dutina, čehož si mnohý chovatel nemusí delší dobu všimnout a spojit si tento stav s pyometrou. Dalšími průvodními příznaky je časté močení a zvýšené pití, nechutenství, apatie, případně zvracení a průjem. Ideálním vyšetřením se jeví rozbor krve a sonografické vyšetření.
Pyometra se dá v některých případech léčit konzervativně, ale opravdu jen v některých případech. Platí zde i pravidlo, že čím časněji je léčba zahájena, tím větší je naděje na vyléčení, ale je nutné počítat i s chronickým návratem onemocnění.
Ovšem nejčastěji se léčí pyometra chirurgicky – odstranění , což je vlastně kastrace feny. Je to sice stav pro chovatelství již nezvratný, ale má největší úspěšnost léčby a jsou vlastně vyloučeny chronické návraty onemocnění
PENN - HIP - vyšetření kyčelních kloubů psa
Klasická metoda spočívá v držení nohou v určitém úhlu tak, aby byly vidět jamky a hlavice jak do sebe zapadají. U distrakční metody (komerčně nazývané penn-hip) dochází k vytlačování kloubní hlavice ven z kloubní jamky konstantní silou. Pokud má pejsek horší kyčle a osvalení, pozná se to hned, protože díky tomuto tlaku (což je tlak, kterým pejsek na tu nohu došlápne) se ukáží skutečné mezery mezi jamkou a hlavicí.
V praxi to znamená, že pejskovi se dá mezi nohy takový pevný "polštář", který působí právě na tyto tlaky a vytláčí hlavice z jamky ven. A právě díky tomuto tlaku se zjistí, jak pevně drží kloub v jamce, a tudíž, jak velká šance je, že to zvíře má nebo bude mít DKK.
Penn HIP systém (University of Pennsylvania Hip Improvement Program) - představuje zcela novou metodu vyšetření kyčelního kloubu u psů, kterou lze využít již u 4 měsíčních štěňat. Je založen na zhotovení 3 rozdílných RTG snímků, a to distrakčního, kompresního a klasického extenzního. Hodnotí se laxita (volnost kloubu) a případné degenerativní změny. Změřený distrakční a kompresní index je pak mírou laxity kyčelního kloubu, která je predispozicí pro dysplazii. Čím blíže je hodnota indexu k 0, tím je kloub těsnější a tím je menší pravděpodobnost rozvoje DKK.
Podstatou a zároveň největším přínosem metody PennHIP je identifikace jedinců ( s těsným kloubem), kteří nejsou rizikoví pro event. rozvoj DKK.
Podstatou a zároveň největším přínosem metody PennHIP je identifikace jedinců ( s těsným kloubem), kteří nejsou rizikoví pro event. rozvoj DKK.
Výsledky v š e c h vyšetřených jedinců metodou PennHIP, se shromažďují v centrální databázi v USA a každým rokem se vydává průměrná hodnota distrakčního indexu pro dané plemeno a rok. Čím více je vyšetřených zvířat a zaslaných dat, tím je situace pro plemeno příznivější, neboť do průměru jsou zahrnuty i špatné výsledky (vysoké hodnoty DI). Projekce kloubu metodou PennHIP odhalí v průměru 2,5x až 11x vyšší laxitu kloubu, než je možné zjistit klasickým snímkem, který znají naši chovatelé.
Koeficient heritability pro pasivní laxitu kyčelních kloubů u německého ovčáka je 0,74 a u labradorského retrívra dokonce 0,92. V jiných studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rentgenologický nález na obou kyčelních kloubech, je 64-81% potomků bez nálezu a 19-36% potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, t.j. 17-37% potomků negativních a 63-93% potomků dysplastických. Z toho vyplývá, že i jedinci bez projevů DKK mohou být nosiči vloh pro její vznik.
Koeficient heritability pro pasivní laxitu kyčelních kloubů u německého ovčáka je 0,74 a u labradorského retrívra dokonce 0,92. V jiných studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rentgenologický nález na obou kyčelních kloubech, je 64-81% potomků bez nálezu a 19-36% potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, t.j. 17-37% potomků negativních a 63-93% potomků dysplastických. Z toho vyplývá, že i jedinci bez projevů DKK mohou být nosiči vloh pro její vznik.
Akreditaci na toto vyšetření v naší republice dle databaze mají MVDr. ALOIS NEČAS a MVDr. JOSEF ZATLOUKAL.
Více se lze dozvědět na www.pennhip.org.
Nemá můj pes hypotyreózu?
Hypotyreóza nebo-li nedostatečná funkce štítné žlázy, představuje velmi aktuální problém u řady plemen psů. Predisponováni jsou k onemocnění zejména psi o hmotnosti vyšší než 20 - 30 kg.
Co vlastně znamená toto onemocnění pro pejska a pro majitele, jak jej diagnostikovat a jak léčit? Hypotyreóza je onemocnění, jehož příčinou je nedostatečná funkce štítné žlázy. Klinické příznaky onemocnění jsou velmi rozmanité a jsou důsledkem nedostatku až úplného chybění hormonů, které štítná žláza normálně produkuje, ale u psa nemocného v organismu chybí. Mezi nejčastější klinické příznaky patří apatie, nižší schopnost tolerovat zátěž, chlad, nechuť k pohybu, absence odezvy na povely a smyslové vjemy, zvyšování tělesné hmotnosti při zachovaném nebo dokonce sníženém apetitu, kožní problémy (suchá lomivá srst matné barvy, zvýšené vypadávání srsti, lysiny na hřbetě nosu nebo i jinde na těle, řídnutí srsti), reprodukční problémy (u fen prodloužení meziříjového intervalu nebo jeho úplné vynechání u samců snížené libido případně plodnost), oftalmologické problémy (ukládání lipidů na rohovce), výjimečně i neurologické problémy. Struma (vole) se jako klinický příznak u získané hypotyreózy (na rozdíl od lidí) prakticky nevyskytuje, setkáváme se s ní výjimečně pouze u štěňat u hypotyreózy vrozené. Onemocnění je nejčastěji diagnostikováno u velkých plemen psů okolo druhého až třetího roku života a předpokládá se, že jeho výskyt je geneticky podmíněn. Ví se, že onemocnění vzniká na autoimunitním podkladě (to znamená patologicky vystupňovanou imunitní reakci organismu proti vlastním buňkám - v tomto případě vůči buňkám štítné žlázy). Z tohoto důvodu je jasné, že zvířata s diagnostikovanou primární hypotyreózou, by neměla být uplatňována dále v chovu.
Jak se onemocnění diagnostikuje? Odpověď bohužel není jednoznačná. Někdy velmi snadno a někdy obtížně. Proč? Správné postavení diagnózy by mělo vždy sestávat z více kroků:
1. anamnéza podporující diagnózu
2. klinické vyšetření
3. vyšetření krve
4. hormonální vyšetření.
Ve většině případů nebývá pro zkušeného veterinárního lékaře problém správně určit diagnózu, ale bohužel tomu tak nemusí být vždy. Důvody, proč může dojít zejména k falešnému postavení diagnózy, jsou následující. Klinické příznaky onemocnění jsou nespecifické a z toho vyplývá, že i řada jiných onemocnění se projevuje podobně. K jednoznačnému postavení diagnózy je potřeba stanovení dvou hormonů, které vypovídají o funkci štítné žlázy a to celkového tyroxinu (hormon je druhově nespecifický, z toho vyplývá, že veterinář může použít humánní laboratoře, je možné stanovení provést stejnými sety jako u lidí) a psího tyreotropinu (specifický hormon, je nutné využít speciální sety pro měření u psů, humánní laboratoř využít nelze). Bohužel, řada veterinárních lékařů nemá možnost provést stanovení psího tyreotropního hormonu, proto bývá diagnóza hypotyreózy často postavena pouze na anamnéze, klinickém, laboratorním a hormonálním vyšetření, které ovšem sestává pouze ze stanovení celkového tyroxinu. To může vést, v některých případech, k chybnému postavení diagnózy. Bez nadsázky si z praxe troufám tvrdit, že minimálně 30 % psů, u kterých byla hypotyreóza diagnostikována, ji nemají a trpí primárně jiným onemocněním. Dalším úskalím diagnostiky hypotyreózy je naopak fakt, že i když pejsek onemocnění opravdu má, v 25 - 30 % případů tomu výsledky stanovení psího tyreotropinu neodpovídají a vykazují hodnoty normální. Takže se zase na druhé straně může stát, že u pejska zůstane hypotyreóza nediagnostikována. Jak tedy vzniklý problém řešit? Hypotyreóza je endokrinologické onemocnění a stejně jako v humánní medicíně, patří do rukou specialisty - endokrinologa. Ten i při nestandardním výsledku testu dokáže onemocnění zpravidla dobře rozeznat a naopak dokáže odlišit případy, které i když na první pohled jako hypotyreóza vypadají a vykazují některé atributy onemocnění, hypotyreózou ve skutečnosti nejsou.
Při správně postavené diagnóze je léčba onemocnění jednoduchá, velmi efektivní a i finančně přijatelná. Spočívá v doživotní substituci hormonů štítné žlázy v tabletách, zpravidla 2 x denně. Dávkování je třeba určit na základě hormonálního monitoringu. Reakce na léčbu je u většiny pacientů velmi rychlá, do čtrnácti dnů od započetí léčby už pejsek vykazuje výrazné zlepšení, do třech měsíců dochází k návratu klinického stavu do normálu.
Vše, co bylo výše uvedeno se týká hypotyreózy získané, výjimečně se můžeme setkat i s hypotyreózou vrozenou, která je způsobena poruchami již v embryonálním vývoji a nejčastěji se projevuje opožděním růstem, mentální retardací a kožními problémy u zvířete (je však velmi vzácná), výjimečně strumou (vrozené hormonální defekty). Minimum případů představují také případy, kdy získaná hypotyreóza není způsobena primárně poruchou na úrovni štítné žlázy, ale poruchou na úrovni hypofýzy (část mozku) a odtud následně deficitní hormonální stimulací štítné žlázy. Příčinou může být např. mozkový nádor.
Závěrem lze říci, že hypotyreóza je ve většině případů onemocnění s velmi dobrou prognózou, kdy při vhodně nastavené terapii může vést postižený pes plnohodnotný život a je k nerozeznání od psa zdravého, tzn. je schopen stejného fyzického výkonu, dožije se stejně dlouho. Terapie je ve všech případech doživotní, ale je relativně finančně nenáročná. Protože je onemocnění geneticky podmíněné, zvířata postižená tímto onemocněním by neměla být využívána k chovu.
V Brně 7. 10. 2008 MVDr. Jana Kolevská, Ph.D.
Děkujeme autorce za možnost zveřejnění
Kardiovaskulární onemocnění - nejčastější nemoci srdce a velkých cév
Použitá literatura:
Gaskell, R.; Willoughby K: Herpesviruses of carnivores , Veterinary Microbiology,
Tak jako každé plemeno, i velká plemena mívají zdravotní problémy vycházející z kardiovaskulrního systému (KVS, to znamená onemocnění srdce a cév). Tak jako prakticky u všech systémů dělíme i u KVS onemocnění na vrozená (která mohou a nemusí být dědičná) a získaná. Protože naše plemeno patří k velkým psům, odpovídá i skladba onemocnění přicházejících v úvahu jejich velikosti. Většina problémů proto přichází v nižším věku než je tomu u malých plemen.
Většina těchto onemocnění je vážná a včasná správná diagnostika a následná léčba může pacientovi výrazně pomoci. V některých případech je možné život jen o něco prodloužit (ale výrazně zlepšit jeho kvalitu), v některých stav pacienta stabilizovat při zachování normální délky a kvality života (je nutné pouze omezit extrémní zátěž) a v případě jednoho onemocnění je dokonce možné včasným chirurgickým zákrokem pacienta zcela vyléčit.
Proto je důležité, aby majitel věděl, že tato onemocnění existují, jak se mohou projevovat, s čím je možné je zaměnit a na co by se měl zaměřit veterinář.
O jakých nemocech je řeč?
1. Vrozená onemocnění
- Perzistentní duktus arteriózus (PDA)
Céva (ductus arteriosus), která je důležitou součástí krevního oběhu před narozením. Po narození se uzavře a postupně zanikne. Někdy se uzavře jen částečně nebo vůbec a následně vzniká PDA - problém - dýchavičnost a kašel. Pokud se včas neřeší, znamená ve velkém procentu, že pejsek v mládí umře. Pokud se včas odhalí a provede se její chirurgické uzavření, může být pejsek zdravý.
Pro majitele je důležité vědět, že se diagnostikuje už v několika týdnech věku poslechem srdce a následným kardiologickým vyšetřením. Proto je potřeba sledovat, zda veterinář při vakcinaci poslouchá srdce či nikoliv. Nesmíme zapomínat, že součástí vakcinace je klinické vyšetření zvířete.
2. Aortální stenóza
Jedná se o onemocnění, při kterém je aorta (hlavní tepna, která vychází ze srdce do velkého oběhu) užší, než je normální. Toto zúžení klade proudící krvi překážku. Problém se projevuje v mladém věku, nejčastěji mezi prvním a druhým rokem života. Spočívá v nižší výkonnosti, nesnášenlivosti fyzické zátěže, ztrátami vědomí, hlavně po zátěži (nebo i během ní), mohou následovat i křeče. Postižení pejsci bývají drobnější než jejich sourozenci z vrhu. Největším rizikem tohoto onemocnění je možnost náhlého úhynu, kdy v souvislosti se zátěží najednou pejsek zkolabuje a náhle zemře.
Proto by u každého pejska, který vykazuje tyto příznaky, mělo být provedeno kardiologické vyšetření. V tomto případě totiž běžné klinické vyšetření (poslech srdce) nemusí k odhalení problému stačit. Často není slyšet srdeční šelest slyšitelný. Pro určení diagnózy je optimální provést vyšetření pomocí ultrazvuku (USG, sono), EKG a rentgen (RTG) hrudníku. Zde je potřeba zdůraznit nutnost opravdu kvalitního sonografického vyšetření. Na to je potřeba jednak odpovídající přístroj, ale i sonografista s dostatkem zkušeností. Výsledky vyšetření by měl posoudit kardiolog a případně zahájit vhodnou léčbu.
Léčba spočívá v doživotním podávání léků (naštěstí levných), které zmírní nebo dokonce odstraní klinické problémy a hlavně výrazně sníží riziko náhlého úhynu. Je-li pes dobře léčen, dožívá se normálního věku při vysoké kvalitě života. Jen je potřeba se vyvarovat velké fyzické zátěže. Sportovního využití bychom se proto u takového psa měli vyhnout. Protože se velmi často jedná o dědičné onemocnění, měli bychom psa vyřadit z chovu.
3. Dysplazie atrioventrikulárních chlopní
Postižena zde bývá chlopeň trikuspidální (mezi pravou síní a komorou) nebo mitrální (mezi levou síní a komorou). Toto onemocnění je vždy provázeno srdečním šelestem, proto je možné jej diagnostikovat ve štěněčím věku (často při první vakcinaci), stejně jako PDA.
V tomto případě však chirurgické řešení není v podmínkách veterinární medicíny zatím možné a léčba spočívá pouze v mírnění následků této vady. Protože však pes roste a nároky na srdeční práci jsou neúměrné, srdce přestává zátěž zvládat a postižený pejsek má většinou před sebou jen několik měsíců života.
Je-li postižena trikuspidální chlopeň, hromadí se tekutina v dutině břišní. Pejsek má potom zvětšené břicho plné tekutiny. Při postižení mitrální chlopně se tekutina hromadí v plicích. Klinickými problémy je potom dýchavičnost a kašel. Postiženy mohou být (primárně nebo sekundárně) obě chlopně.
4. Pulmonální stenóza
Pulmonální stenóza je vrozené zúžení plicnice (arteria pulmonalis, tepna, která vychází ze srdce do plic (malý krevní oběh). Toto onemocnění v převážné většině případů nečiní postiženému psovi žádné klinické potíže a jeho nález je zcela náhodný. Buď během rutinního klinického vyšetření (je-li provázena šelestem) nebo při sonografickém vyšetření.
Pokud je zúžení natolik výrazné, že ovlivňuje srdeční práci, je hlavním problémem postiženého psa dýchavičnost a kašel. V těchto případech bývá stav mnohem vážnější a rozhodně vyžaduje specialistu - kardiologa. Vážnost se potom pohybuje v rozmezí od potřeby podávat pacientovi léky, aby se mu "pouze" zpříjemnil život, až po život zachraňující operaci, která však vadu jen zmírní natolik, že pacient může dál žít v klidovém režimu s nutností doživotního podávání léků.
5. Dilatační kardiomyopatie (DCM)
DCM je onemocnění srdečního svalu (proto kardiomyopatie). Toto onemocnění může být dědičné (tj. vrozené) nebo i získané. I v případě vrozené formy se však většinou objeví první příznaky ve středním věku. V současné době nejsme schopni detekovat vrozenou formu tohoto onemocnění dříve, než se objeví změny na srdci patrné při sonografickém vyšetření. Stejně tak nejsme schopni od sebe vrozenou a získanou formu odlišit.
Co se v takto postiženém srdci děje? Především odumírají svalové buňky a svalová vlákénka jsou proto nahrazována vazivovou tkání - "jizvičkami", vše ostatní je důsledek tohoto odumírání. Srdce následně dilatuje (proto dilatační). Dilatace znamená, srdce se celkově zvětšuje, ale jeho stěna ztenčuje (jako když se nafukuje balónek). Postižené srdce má především snížený výkon a u pacienta se objevují dýchací potíže (dýchavičnost a kašel), ascites (hromadění tekutiny v břiše a zvětšování břicha) nebo obojí. Kromě toho se mohou objevit i další příznaky: hubnutí a ubývání svaloviny, slabost, ztráty vědomí.
Diagnostika se provádí pomocí sonografie, rentgenu a EKG. Opět je nezbytná doživotní léčba. Délka života pacientů je velmi rozdílná. Většinou několik měsíců. Pokud pes žije více než dva roky od určení této diagnózy, je léčba považována za velmi úspěšnou.
Jak je to s léčbou?
Pokud se poškozené chlopně nebo cévy nemohou chirurgicky opravit, podáváme léky, které srdeční vadu nejsou schopny vyléčit, ale pomáhají stabilizovat zdravotní stav pacientů. Veškerá léčba v podstatě spočívá v nastavení správné srdeční frekvence a rytmu, v úpravě tlakových poměrů v celém nebo jen v určitých částech krevního oběhu a ve výživě srdečního svalu.
Účelem těchto je zásahů je zamezit uvolňování tekutiny (do plic nebo do břicha), "šetřit srdce" - tj. zefektivnit srdeční práci a minimalizovat ztráty, zajistit dobré prokrvení orgánů (především ledvin a mozku) a zpomalit nebo zastavit další poškozování jednotlivých částí srdce.
Běžně se používá:
- Furosemid (nebo Furon) - podporou močení odvodňuje a tím zmenšuje edémy. Používá se u PDA, DCM a dysplazie atrioventrukulárních chlopní.
- Enap, Ednyt, Fortekor (a další) - tzv. ACE inhibitory, které snižují tlak a tím snižují tvorbu edémů a šetří srdeční práci. Používají se u PDA, DCM a dysplazie atrioventrikulárních chlopní. NESMÍ se používat u aortální stenózy.
- Digoxin - zpomaluje srdeční frekvenci. Používá se u PDA, DCM a dysplazie atrioventrukulárních chlopní.
- Vetmedin - podporuje stažlivost srdečního svalu. Používá se u PDA, DCM a dysplazie atrioventrukulárních chlopní. NESMÍ se používat u aortální stenózy.
- Atenolol, Carvedilol, Diltiazem, (a další) - tzv. ?-blokátory a blokátory vápníkových kanálů, které mají mnoho účinků a bylo by příliš zdlouhavé všechny popisovat. Používají se u mnoha onemocnění srdce a cév. Pro jejich použití je třeba zkušeností. Pokud se použijí ve správnou chvíli, prodlužují a zkvalitňují život. Nejčastěji se používá Atenolol u aortální stenózy.
- L-Karnitin - výborná výživa pro srdeční sval, která je neškodná (nebo se zatím o ničem neví), i když trošku dražší. Lze použít u všech srdečních onemocnění i jako podpora u sportovců (a nejen psích). V kardiologii má hlavní opodstatnění u DCM, kde výrazně prodlužuje život.
Léků je, samozřejmě, mnohem více, ale zde jsou vypsány ty nejčastěji používané. A to z toho důvodu, aby bylo patrné, že každé onemocnění (a nejen kardiologické) vyžaduje určit správnou diagnózu a vhodnou léčbu "ušitou na míru".
V Brně 7. 10. 2008 MVDr. Vít Brunclík, Ph.D.
Děkujeme autorovi za možnost uveřejnění
Anální žlázy
Anální žlázy jsou párové otvory vedle řitního otvoru a slouží k vylučování sekretu, který má výrazný a specifický zápach. Najdete je tak, že si představíte hodiny a anální váčky vám v tom případě ukazují na 4 a 8. Sekret, který anální žlázy vylučují, slouží k značení a dal by se přirovnat k lidskému občanskému průkazu.
U análních žláz dochází poměrně často ke zdravotním obtížím. Nejčastěji se jedná o poruchu vyprazdňování, někdy může dojít k infekci nebo až k zánětu či tvorbě nádoru. Poměrně hojný je i výskyt chronických infekcí. Akutní infekce má většinou velkou šanci na uzdravení, především v případech, kdy se podchytí včas. Ale i chronické infekce mají vcelku dobrou prognózu, avšak musí zde přijít pravidelná péče. Nádory, pokud nejsou zhoubné se bez větších potíží dají chirurgicky odstranit. Jedná se tedy o onemocnění časté, ale převážně dobře odstranitelné.
Příznaky onemocnění jsou často velmi typické – pes tzv. „sáňkuje“, či-li dře si svůj zadek o zem. Při bližším prozkoumání okolí řitního otvoru zarudnutým okolím konečníku, někdy i otokem. Často se objevuje typický zápach. Pes pociťuje silné svědění, v pokročilém stadiu bolestivost. Je-li infekce neléčená a problém přetrvává delší dobu, může vzniknout otvor s hnisem nebo absces. V tomto stavu může být nápadná neochota k pohybu v důsledku bolestivosti či zvýšená teplota. Proto je dobré, neponechávat infekci análních žláz delší dobu bez léčení a hlavně navštívit s problémem veterinárního lékaře. Někdy se na začátku poruchy vyprazdňování žlázek objevují typické kožní problémy vpravo či vlevo od kořene ocasu, příp. na obou stranách. Mají poměrně pravidelný, kruhový tvar, často se jim mezi majiteli říká přeneseně „oči“. Jsou příznakem problému i když ostatní příznaky se doposud neobjevují.
Na tomto místě je vhodné vyvrátit některé „babské“ rady z řad tzv. chovatelských „kidů“. Často se uvádí, že se má krmit tím, co utužuje stolici, např. přidávat psovi hodně kostí. Nebyl klinicky prokázán žádný vliv na odstranění tohoto problému a naopak, časté zkrmování kostí může vést k zažívacím obtížím. Rovněž častá jsou různá tvrzení okolo mechanického vymačkávání análních váčků. Jedni tvrdí, že při chronickém problému je nutno pravidelně váčky vyprazdňovat mechanicky, na straně druhé jsou názory, že časté vymačkávání váčků vede k recidivě. Doposud rovněž není prokázána pravda na straně jedné ani na straně druhé. Přikláníme se ale k názoru, že mechanické vyprazdňování váčků k problémům spíše vede a to proto, že se většinou děje bez součinnosti s veterinárním lékařem a tudíž může dojít k zanesení infekce. Takže spíš je problém vymačkávat ano či ne jako druhotný.
Velmi častou otázkou bývá zda odstranit či neodstranit anální váčky chirurgicky. V žádném případě bychom tuto otázku neřešili při prvním či druhém problému, ale až je jisté, že infekce se stává chronickou a to vždy jako poslední možnost. A už vůbec ne to, jak jsme několikrát zaslechli, nechte je odstranit preventivně. Je to hloupost a většinu psů se s problémem análních žláz za celý svůj život nepotká.
HERPES VIRUS
Charakteristika onemocnění.
Za pojmem „herpes virus“ se v prvé řadě skrývá představa, že se jedná pouze o infekční úmrtí novorozených štěňat. Jako takový byl totiž poprvé popsán. Ve skutečnosti je to je akutní a celoživotní virové onemocnění především pohlavního a dýchacího aparátu. Nemocní jedinci si nesou nemoc po celý svůj život a to bez vnějších příznaků a také jej celoživotně šíří.
Virus nejčastěji napadá respiratorní a genitální aparát. Typická je pro toto onemocnění dlouhodobá, často celoživotní infekce.
Dlouho se předpokládalo, že je nemoc v populaci málo rozšířena. Ovšem dnes již se často začíná objevovat názor, že opak je pravdou. Dokonce Anglie v některých materiálech uvádí, že je možné počítat až s 80% nakažené populace, běžně se setkáme s číslem okolo 40%.
V případě štěňat je to v zásadě šokující stav celého vrhu , který se odehraje tak rychle , že chovatel ani nestihne zjistit vlastně co se s vrhem děje. I zkušený chovatel jen zírá, jak mu odchází štěňátka za podivných příznaků.
Infekce březích fen
Herpes virus vyvolává u fen záněty vagíny. Virus může přecházet přes placentu do plodů, výsledkem je odumření plodů, jejich vstřebávání, předčasné potraty a narození slabých, i když životaschopných štěňat.
Herpes virus vyvolává u fen záněty vagíny. Virus může přecházet přes placentu do plodů, výsledkem je odumření plodů, jejich vstřebávání, předčasné potraty a narození slabých, i když životaschopných štěňat.
Diagnostika
V krvi je možno po prodělání infekce zjistit přítomnost protilátek. Pokud má pes v sobě protilátku herpesu, je jasné, že se již s virem setkal – tudíž je pravděpodobně nakažen a bude jej přenášet.
V krvi je možno po prodělání infekce zjistit přítomnost protilátek. Pokud má pes v sobě protilátku herpesu, je jasné, že se již s virem setkal – tudíž je pravděpodobně nakažen a bude jej přenášet.
Přenos
Přenos a vylučování viru Herpes je jakoukoliv tělní tekutinou – při olizování, krytí a paradoxně i kojení. Virus je vylučován nosními sekrety, slinami a sekrety z genitálií. Fena může být infikována již při prvním kontaktu se psem, sama nemoc zvládne často velmi dobře, ale nebezpečí pro štěňata je velmi vysoké. V počátku březosti může fenka na základě infektu plody vstřebat a nebo po 35. dnu potratit. Nejčastějším způsobem infikování štěňat je porod, kdy štěňata procházejí porodními cestami a nebo nákaza těsně po něm, od matky. Infekce se díky úzkému kontaktu feny se štěňaty rychle rozšiřuje
Projevy onemocnění
Inkubační doba je 3-7. dní.
Štěňata nakažena do 7.dne života ve 100% případů hynou. Příznaky u novorozených štěňat: průjem, zvracení, apatie, nechutenství, výtoky z očí a nosu, dušnost, štěňata bolestně naříkají (vydávají nepřetržitě bolestné skřeky), někdy mají vyrážku a to vše je bez teploty. Hynou do 48 hodin.
Infekce štěňat mladších než 3 týdny má obvykle vážné následky, často se smrtelným koncem. Charakteristické jsou nekrózy v plicích, játrech a v ledvinách a záněty nervů. Účinná terapie není dosud známa, ale občas se uvádí, že zvýšení teploty může snížit úmrtnost štěňat, ovšem infekci si pravděpodobně ponesou po celý život
Štěňata nejsou schopna do stáří asi 2 týdnů dostatečně udržovat svou teplotu a vzhledem k tomu, že viru se daří při 35-36°C, je možné ovlivnit průběh onemocnění hlavně zvýšením teploty prostředí alespoň na 36-37,7 °C při vlhkosti 45-55%.
U mladých štěňat jsou projevy nemoci mírnější a některá mohou přežít, i když je možný masivní výskyt neurologického postižení.
Štěňata nakažená mezi třemi a pěti týdny stáří se infekce většinou projeví mírným zánětem dýchacího aparátu, který ale může být komplikován jinou infekcí nebo omezenou schopností tvorby protilátek. Infikovaná štěňata jsou apatická, přestávají sát a mají nižší tělesnou teplotu. Rýma, tečkovité krevní výlevy na sliznicích a puchýřky na sliznicích tváří, vulvy nebo předkožky jsou další doprovodné příznaky tohoto onemocnění
U starších štěňat a dospělých jedinců, může infekce proběhnout skrytě, ale pes je nakažen a infekční po celý zbytek svého života. Bývají často puchýřky na sliznicích pohlavního aparátu. Ovšem často není tento virus vůbec rozpoznatelný a nezpůsobuje psu žádné potíže,
Herpes virus také vyvolává u fen záněty vagíny. Virus může přecházet přes placentu do plodů, výsledkem je odúmrť plodů, jejich vstřebávání, předčasné potraty a narození slabých, mnohdy nevyvinutých i když životaschopných štěňat.
Byla rovněž prokázána i oční forma, kdy těžké oční záněty byly pozorovány u narozených štěňat infikovaných herpes virem
Prevence
Základní prevencí je očkování. Fenkám se aplikují dvě dávky. První v průběhu říje a nebo 7-10dní po krytí, lépe je ale v průběhu říje. Druhou dávku dostane fenka 1-2 týdny před porodem. Očkování je nutné provádět při každé graviditě!
Virus je také velmi citlivý na dezinfekční prostředky. Tudíž je třeba zachovávat přísná hygienická pravidla u novorozených štěňat - nepouštět k nim cizí lidi, především lidi co sami mají hodně psů, nechodit ke štěňatům bezprostředně po návratu z kynologických akcí a pod.
Přenos nákazy vzduchem u dospělých psů je klinicky málo rozlišitelný. Pes nemusí získat herpes pouze při pohlavním styku, ale může se nakazit vdechováním kontaminovaného vzduchu. Je velmi složité vyhnout se tomuto viru v prostředí, ale je možné výrazně omezit možnost nakažení. Vyměníme oděv než přijdeme do styku s jakoukoliv březí fenou nebo štěňaty. Podložky či deky používané důkladně a často pereme a hlavně nestřídáme mezi jedinci. Rovněž se dá požadovat od druhé poloviny chovného páru potvrzení o krevním testu.
Použitá literatura:
Gaskell, R.; Willoughby K: Herpesviruses of carnivores , Veterinary Microbiology,
Müller S.; Truyen U.; Hermanns W.; Herpesvirusinfektion bei einem Hundwelpen, Kleintierpraxis,
Floss J.L.; Hardin D.K.: Diagnosis, trating, and preventing canine abortion, Veterinary Medicine
BĚH DO KOPCE A DKK
Nespočet článků již bylo napsáno, nespočet publikací již vyšlo, ale stále ještě se setkáváme s názorem: „……..hoňte to štěně do kopce a z kopce, bude mít pevnou záď (nebude mít převýšenou záď)…apod..“.
Milý přátelé, hoňte autora těchto slov rovněž a často z kopce do kopce, možná se natolik unaví, že bude ochoten si některou publikaci přečíst. Ve štěněcím věku nejsou kosti a tudíž ani klouby zcela provápněné a proto zde může při špatné stravě či špatném zacházení dojít k narušení kloubů. Štěně, které by v dospělosti mělo dysplasii kyčelního kloubu např. stupeň 1 nebo 2, či-li lehčí formu, se tak rázem stane dospělým psem s těžkým stupněm dysplasie. Nadměrné zatížení kloubu může již u štěněte plně nastartovat artrotické změny na kloubu. Nejde nám ani tak o to, že bude zvířátko vyřazeno z chovu, jak spíš o to, že bolest přijde velmi záhy a my se buď musíme dívat na bolestivé kulhání nebo denně podávat psovi dietu pro artrotické psy a k tomu léky. Ne každý z nás má tolik finančních prostředků, aby to zvládl. Proto je lépe v mládí preventivně udělat vše pro to, aby měl pes šanci na co nejmenší stupeň poškození. Vždyť nejjednodušší je vždy pohled do přírody. Žádná psovitá šelma nevezme svoje mladá štěňata na lov. Jejich pohyb je omezen na okolí nory a na větší vzdálenosti – tudíž větší zatížení – se pouští postupně s přibývajícím věkem. K lovu je štěně přizváno resp. puštěno až téměř ve věku, kdy již všechny kosti začínají být dobře provápněné.A následuje otázka – jak tedy pomoci pevné zádi nebo převýšené zádi?. Převýšená záď je vcelku jednoduchou záležitostí – v naprosté většině případů se sama upraví. Týká se totiž jedinců, kteří rostou značně nesouměrně a tudíž ve věku „samá ruka, samá noha“ jim zadní část vyskočí rychleji než přední. Pouze u jedinců se špatnou stavbou kostry zůstane zadní část výše, ovšem toto se týká velmi malého procenta populace. A navíc – lepší převýšenou záď než těžkou DKK!!
A pevná záď? Není nic jednoduššího než plavat, plavat a zase plavat. Zde je pes v prostředí, kde voda jej pomáhá nadnášet, tudíž klouby nedostávají takovou zátěž. Energie vyplave také velké množství, takže nebude tak zlobit a navíc se mu zpevní obrovsky svalstvo a rozšíří hrudník.
A na závěr? Trochu pokory a hodně trpělivosti jsou slova jednoho našeho přítele.
DKK A MÝTY
Není snad tolik mýtů k žádné oblasti jak k DKK. Za společnou cestu s novofundlandy a již vlastně i před tím, jsme vyslechli tolik bludů, polopravd, omylů a dokonce i lží, že by se dala napsat kniha, kdyby byl člověk schopen si na vše vzpomenout. Zkusíme se tedy zabývat těmi nejčastějšími nebo nejmarkantnějšími.
Při prodeji štěněte se často uvádí, že rodiče jsou tzv. 0/0 či-li s DKK negativní, což bývá často prezentováno jako nějaká záruka zdravých štěňat. Což je vlastně uvedení v omyl. Je zde jen menší riziko, ovšem přenos genů je tak složitý, že by bylo nutno znát stupeň DKK i u prarodičů, praprarodičů a všech jejich sourozenců. Pak by se dalo říci, že riziko je zmenšeno na minimum. Nic víc a nic míň. Nejde nám o zastrašování, nýbrž o fakt, že s každým jedincem je nutno do doby posouzení DKK jednat jako s jedincem, který má potencionálně pozitivní DKK.
Druhým a častým bludem bývá pohled na štěně či mladého psa a „zkušený“ chovatel téměř stanoví DKK. Viděli jsme rozhodčího, který doslova vyvrátil feně nohu a prohlásil, že má DKK maximálně stupeň 1. Na rentgenu se později ukázalo postižení tak velké, že se téměř nedalo mluvit o kloubu. Nebo často podle polohy při spánku ( nohy jak žába a pod) poznají naši „zkušení, že v dospělosti bude štěně bez DKK. Je to častý omyl, který kdyby byl pravdou, zrušil by všechny možné vědecké programy, zaměřené na zjištění všech vlivů, vedoucí k pozitivní DKK.
Naštěstí už ne tak častým, ale ještě stále přežívajícím dogmatem bývá přidávání kalcia do stravy. Máte velké plemeno, to se nedá předávkovat, sypte to do něj, co se dá. OMYL!! Předávkovat se dá velice lehce. Záleží na tom jak a čím krmíte. Krmíte-li kvalitními granulemi určené pro obří plemena, není třeba nic přidávat. Sice kolem 4. měsíce přijde obrovské množství lidí, že prošlapuje, má měkké nadprstí a máte přidávat…. NIC! Bez kvalitního veterináře NIC! Bez kompletního rozboru krve NIC! Pokud je rozbor v pořádku, samo se to zase upraví. Situace se trošinku zkomplikuje, pokud krmíte masem a přílohami. Zde musíte využít spíš alchymie a je dobré si nechat občas KOMPLETNÍ rozbor krve udělat. Nic lékaři neřekne jen vápník a fosfor. Je třeba znát i ostatní složky. U obou situací ovšem platí, že štěně by mělo být spíš hubené než tlusté. Váha masa zatěžuje měkké kosti neúměrně a může tu být opět problém s DKK.
Ještě se občas objeví ti, kteří poznají DKK podle chůze atd.. Ano velký stupeň poškození je opravdu na chůzi vidět, ale nemusí to být, neboť pes může mít velkou DKK, ale ještě zde není tak velká artróza, aby to bylo poznat. Nebo dá se předpokládat, že volné vazy nesou s sebou DKK. Ano, ale známe spoustu fundláků s volnými vazy a s naprosto zdravými klouby.
Musíme tedy odpovědět na to, jak se vlastně dá DKK přesně stanovit a kdy. V prvé řadě si musíme uvědomit, že každé štěně se narodí ZDRAVÉ či-li bez DKK. Některé má pouze dispozice k jejímu získání. Máme tři varianty, co můžeme udělat. Díky metodě PennHIP (University of Pennsylvania Hip Improvement Program) máme možnost si nechat zjistit po 16.týdnu věku tzv. predispozice k DKK. V naší republice jsou dva lékaři, kteří mají licenci k tomuto programu. Ovšem je to vždy jen predispozice, i když poměrně přesná. Druhou variantou je rentgen kolem 6.měsíce, ovšem u ortopeda, který plemeno zná a hlavně zná prognózu jeho vývoje. Zde nejde o to, zda v budoucnu bude mít či nemít váš miláček DKK, ale v daném momentě se zhodnotí stav jeho kloubů, jejich vývoj, provápnění kostí a dá se říci jakási prognóza do budoucna. Hlavně v oblasti pohybu, stravy a minerálních doplňků se dá ještě ledacos zachránit. Naše zkušenost ovšem je, že špatný nebo ne moc dobrý ortoped zde může nadělat víc chyb než kdyby se prognóza nedělala vůbec. No a poslední varianta je ta, že postupujeme při růstu štěněte tak, jako kdybychom měli štěně s velkým stupněm postižení, vytvoříme prevenci ve všech rozumných oblastech a v 18 měsících věku necháme psa zrentgenovat a přijmeme verdikt, podle kterého život našeho mazlíčka upravíme.
A rada na závěr – bez rentgenu nepropadejte panice a hlavně nikomu nevěřte, bez snímku ani veterináři. Očima ještě nikdy nikdo kosti psa neprosvítil.
Mapa stránek